Sondou SDO k záhadám Slunce

Slunce, tento tajemný svět, jehož pravou tvář odhalujeme postupně s pomocí moderní astronomie, vždy lákalo lidstvo k průzkumu a pochopení dějů probíhajících na této hvězdě. Po dlouhá tisíciletí lidé považovali sluneční kotouč za dokonalý a bezchybný jasný disk. První revoluci přinesl vynález dalekohledu s jehož pomocí slavný astronom Galileo Galilei už v roce 1610 pozoroval sluneční skvrny. Slunce tak ztratilo svůj punc čistého vzhledu a tedy jakési dokonalosti. A co víc, tímto objevem byla odstartována doba stelární astronomie.

Retro okno

Dalekohledy určené k pozorování Slunce se postupem doby zlepšovaly, detaily slunečních skvrn jsou dopodrobna zkoumány již řadu desetiletí. Opravdovou revoluci v pozorování naší hvězdy přinesly snímky pořízené na stanici Skylab. Vyjmenovat množství dalších významných přístrojů sloužících k pozorování Slunce by zabralo na celý další článek, a tedy vzpomeňme jen na nejslavnější sondu posledních dvou dekád, a to observatoř SOHO (Solar and Heliospheric Observatory) vypuštěnou v roce 1995. Kamery této sondy stále úspěšně pracují a jejich záběry pořízené v ultrafialovém oboru spektra dodnes odhalují dění ve sluneční fotosféře a koróně. Fotografie protuberancí, erupcí následovaných výtrysky plasmy do meziplanetárního prostoru (CME) přispívají k pochopení dějů, které dle výzkumu způsobuje lokální magnetické pole Slunce.

SDO na startu

Byť je sonda SOHO na scéně úspěšná již 14 let, rozlišení jejich přístrojů (jak časové, tak i velikost CCD čipu) nedosahuje potřebných parametrů pro další ještě detailnější výzkum sluneční činnosti. Připomeňme, že tato sonda byla schopná exponovat snímky v kadenci jeden za 12 minut. V roce 2006 vypuštěné slunečních sondy Stereo mají o poznání lepší časové rozlišení, tedy jeden snímek za 90 sekund. A to není vše. Dne 11. února 2010 mohutné motory rakety Atlas 5 vynášejí do vesmíru sondu SDO (Solar Dynamics Observatory). Start se vydařil a sonda byla navedena na geosynchronní dráhu ve výšce 36 tisíc km nad Zemí. Pokud jde o porovnání kadence přístrojů SDO, ty postupně zvládají fotografovat Slunce v rychlosti až jeden snímek za 0,75 sekundy! Rozlišení kamer je 4096 x 4096 pixelů, stejně tak i dynamický rozsah fotografií je vyšší než na předchozích sondách. Pojďme si nyní představit jednotlivé přístroje sondy, které zkoumají strukturu naší hvězdy.

Přístroje HMI (Helioseismic and Magnetic Imager)
V podstatě můžeme říci, že s pomocí tohoto zařízení můžeme sledovat pohyb materiálu nacházející se v podpovrchových vrstvách Slunce. Přístroj představuje snímač seizmických jevů pracující na vlnové délce 617,3 nm. Jde o emisní čáru železa, kterou lze zviditelnit oblasti zobrazené zvukovými vlnami, jenž se odrážejí od vnitřních struktur Slunce.

Přístroje EVE (Extreme Ultraviolet Variability Experiment)
Experiment určený k měření intenzity ultrafialového záření. Frekvence záznamů je podle typu přístroje 20 nebo 10 sekund. UV záření přispívá k ohřevu zemské termosféry a ionosféry. Při rychlých změnách intenzity může UV radiace způsobovat výpadky bezdrátových komunikací či poškodit družice obíhající okolo Země.

Přístroje AIA (Atmospheric Imaging Assembly)
Jde o soustavu čtyř dalekohledů s průměry objektivů 20 cm. Kamery zmiňovaných teleskopů jsou na Slunci schopné rozlišit detaily o velikosti až 725 km. Za dobu 10 sekund jsou tyto přístroje schopné vyfotografovat Slunce v deseti různých vlnových délkách záření, které odpovídají teplotám plazmatu od 5700 do 1,5 milionu stupňů Celsia.

První světlo

Dne 21. dubna 2010 zveřejnila NASA první záběry ze sondy SDO. Kvalita fotografií pořízených sondou splnila veškerá očekávání. Vědci, nadšení vynikajícími výsledky, nešetří komplimenty na účet sondy: „SDO je příslibem změn pro sluneční fyziku obdobným způsobem jako Hubbleův kosmický dalekohled změnil astronomii a kosmologii“, uvedl Alan Title, člen vědeckého týmu Lockheed Martin.

Nyní se podívejme na některé první snímky ze sondy SDO:
Následující obrázky odkazují na zdroje fotografií a videí umístěných na stránkách NASA.

Video zachycující výraznou erupci pozorovanou dne 30. března 2010.

Tento obraz celého slunečního disku vznikl montáží fotografií kombinovaných ve více vlnových délkách pořízených dne 30. března 2010. Falešné barvy zobrazují různé teploty sluneční plazmy. Červené části jsou poměrně chladné (přibližně 60 tisíc Kelvinů), modré a zelené jsou teplejší (více než 1 milion Kelvinů).

Video ze dne 8.dubna, kdy se na této aktivní oblasti rozpoutala sluneční erupce třídy B-3. Po stažení souboru můžete obdivovat záblesky a následné rázové vlny šířící se sluneční atmosférou.

Velice zajímavé jsou i první záběry takzvaného koronálního deště. Klesající plazma padá zpět na Slunce, ovšem je otázkou, proč klesá tak pomalu. Sonda SDO pracuje teprve několik týdnů a už poskytuje nejen první odpovědí, ale také další nové otázky. Máme se tedy na co těšit.