Tunguzská katastrofa – fakta

Je všeobecně známo, že ráno 30. června 1908 došlo v Rusku v oblasti střední Sibiře nedaleko osady Vanavara (povodí řeky Podkamenná Tunguzska) k mohutné explozi. Ta způsobila rozsáhlý lesní polom o ploše 1 500 – 2 000 km², což odhadem představuje 70 až 80 milionů zničených stromů. V následujícím textu si stručně přiblížíme jak krajinný charakter místa katastrofy, tak i expedice, které se pokoušely rozřešit záhadu Tunguzské katastrofy.

Obr č. 1: Mineralog Leonid Alexejevič Kulik. Snímek ze 30. let 20. století. [7]

Obr. č. 2: Část lesního polomu, který byl způsoben Tunguzskou katastrofou. [8]

Místo, kde došlo k výše zmíněné explozi, se nachází přibližně na souřadnicích 60° 53' 09" s. š. a 101° 53' 40" v. d. [1]. Jde o oblast, která leží na hranicích výskytu permafrostu (tj. trvale zmrzlé půdy), který zde dosahuje mocnosti kolem 25 – 30 m. V létě rozmrzá pouze tenká svrchní vrstva země, což umožňuje růst a existenci vegetace. Samotná krajina je poměrně plochá, s četnými bažinami a rašeliništi, množstvím řek, říček a také jezer. Mnohá jezera a močály vznikly v důsledku tání permafrostu, jsou tedy výsledkem tzv. termokrasových jevů. Krajinu pokrývá převážně jehličnatý severský les – tajga.

Původními obyvateli jsou Evenkové, někdy též nazývaní Tunguzové. Živili se lovem a mimo to také chovem sobů. Jejich jazykem je evenkština (příbuzná mongolštině), kterou ale v současnosti hovoří spíše menšina Evenků. Uvádí se, že dnes celosvětově známé slovo „šaman“ bylo údajně převzato právě z evenkštiny.

Protože pochopitelně neexistuje žádný záznam průběhu Tunguzské katastrofy (dále jen T. k.), bylo nutno její průběh zrekonstruovat až později, ze svědeckých výpovědí. Pokud víme, odehrála se T. k. přibližně takto: časně ráno 30. června 1908 se na bezmračném nebi objevilo letící ohnivé těleso, které za sebou zanechávalo světlou kouřovou stopu. Let tělesa doprovázely silné zvukové projevy – dunění, rachot, rány atd., a posléze vše skončilo oslepivě jasným výbuchem. Při výbuchu vznikla tak silná rázová vlna, že ještě 600 km daleko od místa exploze strojvůdce zastavil vlak, protože měl obavy, že náporem vzduchu vykolejí. Jak bylo později zjištěno, projevy této rázové vlny byly zachyceny i v Evropě a podle přístrojů dokonce dvakrát oběhla celou zeměkouli. V Irkutské observatoři, která se nachází asi 900 km jižně od místa T. k., zaznamenaly seismografy neobvyklé zemětřesení, které však bylo do souvislosti s popisovanou událostí dáno až později.

Přímým následkem exploze byl, již dříve zmíněný, vznik lesního polomu (a také požáru). Není známo, že by došlo k nějakým obětem na lidských životech.

Dalšími uváděnými následky jsou nebývale vysoký výskyt nočních svítících oblaků [2], které ovšem mají v červnu na severní polokouli běžně maximum výskytu, a také velmi světlé noci (na většině území Ruska a také v západní Evropě), kdy údajně bylo možné bez pomoci umělého osvětlení pohodlně číst noviny. Rovněž západy a východy Slunce se staly velkolepou podívanou.

Výše uvedené skutečnosti přivedly tehdejší odborníky na domněnku, že se Země setkala s oblakem kosmického prachu (o T. k. pochopitelně ještě dlouho prakticky nikdo nic nevěděl). Dánský vědec Thorwald Kool však již tehdy vyslovil dohad o výskytu velkého meteoritu, ať už v Dánsku nebo jinde.

Dlouho se o T. k. téměř nikdo nezajímal. Rusko počátkem 20. století prožívalo řadu krizí, válek, převratů atd., takže na výzkum T. k. nebylo ani pomyšlení. Až v letech 1921 – 1922 proběhla expedice, vedená mineralogem Leniodem A. Kulikem, zaměřená na sběr meteoritů. Nedlouho před odjezdem se Kulikovi dostal do rukou novinový výstřižek popisující T. k. Vzbudil v něm podezření, že by se mohlo jednat o pád velkého meteoritu. Během expedice provedl Kulik výslech některých očitých svědků události a zjištěná fakta jej ještě více utvrdila v přesvědčení, že severně od osady Vanavara dopadl do tajgy obrovský meteorit. Rád by se jej vydal hledat, ale finanční prostředky již byly vyčerpány, takže se namísto toho musel vrátit.

Po návratu se Kulik pokoušel zorganizovat novou expedici, která by se vydala za Tunguzským meteoritem. Jeho závěry o dopadu velkého meteoritu však byly přijímány se značnou nedůvěrou, takže vysněnou expedici se mu podařilo zrealizovat až v roce 1927.

První přímý průzkum oblasti předpokládaného pádu Tunguzského meteoritu se tedy uskutečnil teprve devatenáct let po události. Kulikovi se nakonec, přes všechny potíže – neprostupný terén, sníh a neochotu Evenků zavést členy expedice (byli mimochodem jen dva) na dané místo – podařilo proniknout až k hranicím lesního polomu. Rozsahem události, která se zde musela odehrát, byl ohromen. Posléze, po dalších potížích, pronikl i do nitra polomu. Tam následně nalezl močálovitou kotlinu, od které vyvrácené stromy paprskovitě směřovaly ven, což Kulik správně interpretoval jako centrum exploze. Zde také nalezl řadu kruhových kráterů, o kterých předpokládal, že byly vyhloubeny dopadem meteoritů. Pro nedostatek potravin však nemohl tyto krátery prozkoumat a musel expedici ukončit.

Když Kulik přednesl svůj názor, že meteority dopadly do oblasti kotliny a že se nacházejí v kráterech, které nalezl, byl vystaven silné kritice a musel těžce bojovat, aby dokázal potřebnost dalšího průzkumu. Pochybnosti o kráterech byly oprávněné – v oblasti Podkamenné Tunguzsky je takových útvarů mnoho – vznikají přirozenou cestou a řadí se mezi termokrasové jevy. Kulika to však nepřesvědčilo. Zastával názor, že Tunguzský meteorit byl železný a že jeho kusy bude možné z kráterů vyzvednout.

Během druhé a také dalších expedic tedy Kulik zkoumal povahu kráterů a byl nakonec nucen uznat, že se v nich žádné meteority nenacházejí. Jeho pátrání po Tunguzském meteoritu následně přerušila druhá světová válka, která byla Kulikovi osudná – padl do německého zajetí a v roce 1942 zemřel v koncentračním táboře na tyfus.

Ačkoliv Kulik nikdy žádný zbytek Tunguzského meteoritu nenalezl, přesto vykonal velmi cenný kus práce, počínaje zmapováním oblasti polomu (včetně leteckého průzkumu) a výslechy očitých svědků události konče.

Po druhé světové válce se na T. k. příliš nemyslelo. O oživení tohoto tématu se tentokrát, poněkud netradičně, postaral jistý A. P. Kazancev, který zveřejnil svoji povídku nazvanou Výbuch. Ve svém díle představil hypotézu, podle které byla T. k. způsobena havárií meziplanetární atomové lodi, jež měla být k Zemi vyslána civilizací z Marsu. Mezi širokou veřejností získala tato představa velký ohlas.

Pozornost odborné veřejnosti však brzy nato odlákal pád železného meteoritu Sichote-Aliň (shodou okolností rovněž dopadl na Sibiř do oblasti 46° 10' s. š. a 134° 39' v. d.) 12. února 1947, kdy podle odhadů spadlo na Zemi asi sto tun meteorického železa. Z tohoto množství se podařilo najít a odvézt přibližně několik desítek tun. Pád meteoritu byl pozorován mnoha svědky a jeho popis se značně podobá popisu letu Tunguzského bolidu, včetně zvukových efektů. Na rozdíl od Tunguzského meteoritu však v tomto případě nedošlo k explozi tělesa v závěrečné fázi letu.

První poválečná expedice se za záhadou T. k. vypravila až v roce 1958 (předběžná obhlídka terénu však byla provedena už v roce 1953). Málokdo v té době pochyboval, že byl Tunguzský meteorit železný a vybavení expedice tomu odpovídalo. Během ní se ale ukázalo, že nelze najít žádné kusy meteoritického železa. Jen ve vzorcích půdy se podařilo nalézt množství nepatrných magnetitových a silikátových kuliček, které mohly mít spojitost s T. k. Dalším důležitým zjištěním bylo, že k explozi nedošlo na zemském povrchu, ale spíše několik kilometrů vysoko v atmosféře [3].

Výše uvedená zjištění potvrdily i další expedice vyslané na místo T. k. a jsou v hrubých rysech platná dodnes. Těleso, které tehdy proniklo do atmosféry, nevydrželo aerodynamické a tepelné namáhání, jemuž bylo během svého letu vystaveno, a došlo k jeho destrukci, která se projevila zmíněným výbuchem. Obrovský lesní polom byl způsoben rázovou vlnou při její kolizi se zemským povrchem, což mělo za následek i vznik zemětřesných vln. Odhady energie, která se při explozi uvolnila, se pohybují ve velmi širokých mezích od „skromných“ třech až po padesát megatun TNT [1].

Skutečnost, že není možné najít žádné kusy kamenných nebo železných meteoritů, byla jedním ze spouštěcích mechanizmů odpovědných za desítky teorií či hypotéz, které se snažily T. k. nejrůznějšími způsoby vysvětlit. V odborných kruzích je však v současné době diskuze zúžena prakticky již jen na dvě hlavní varianty: zda šlo o těleso kometárního nebo planetkového charakteru. Při vstupu do atmosféry mělo mít toto těleso podle odhadů rozměr mezi 30 až 100 m [4].

Zhruba v polovině roku 2007 se v médiích objevila informace, že byl nalezen kráter po dopadu Tunguzského meteoritu. Tímto kráterem má být jezero Čeko, jež se nachází nedaleko centra T. k. S tímto názorem přišli odborníci z univerzity v Bologni (Itálie). Ti během průzkumných prací na jezeře zjistili, že jeho charakter (např. profil dna) je na místní poměry značně neobvyklý a navrhli, že by mohlo být impaktního původu. Tito odborníci však pouze prohlašují, že zatím zjištěné charakteristiky jezera Čeko jsou s jejich hypotézou slučitelné [5], i když ani to dnes již není tak úplně jisté [6]. Důkaz, který by jednoznačně potvrdil, že je Čeko skutečně impaktního původu (a že jeho vznik souvisí s T. k.) v současné době neexistuje. Jak se věci opravdu mají může ukázat jen další průzkum jezera.

Nejpravděpodobnějším vysvětlením T. k. je, již výše uvedený, střet Země s malou kamennou planetkou nebo částí kometárního jádra. Tento scénář zároveň ilustruje potenciální nebezpečí hrozící od „malých“ těles sluneční soustavy.