Hon na auroru aneb „Jednou ji prostě uvidím“

„Ne, na to už neskočím!“, říkal jsem si v okamžiku, kdy se na internetových stránkách začaly objevovat zprávy upozorňující na možný výskyt aurory v našich zeměpisných šířkách. Sám jsem kvůli informacím podobného typu držel nedávno pohotovost do ranních hodin. A z hvězdárny nakonec odcházel zklamaný. Ta vzpomínka byla stále živá a rozhodně jsem nechtěl zažít něco podobného znovu. Vše tedy nasvědčovalo tomu, že noc ze čtvrtka na pátek (20. – 21.11.2003) v klidu prospím, jak to ostatně dělá většina (normálních) lidí.

Až do okamžiku, kdy se z mého pokoje ozvala melodie mobilního telefonu. Mohlo být tak kolem 19:40. Volá Honza Rohan, že prý vidí ze svého bydliště podezřele zářící nebe. Nezbývalo, než se přesvědčit na vlastní oči. Po cca 15 minutách se hlásí Honza Rohan znovu, tentokrát ovšem s mnohem méně příznivější zprávou – příliš hustá mlha podstatně zhoršuje viditelnost a i na kopci někde nad sídlištěm Ohrada je naděje na spatření oblohy mizerná. Jenže to už jsem byl připravený k odchodu, na zádech batoh s jedním poutkem (druhé se kdysi urvalo) a v ruce skládací trojnožku k sezení.

Jakmile vyjdu z domu, mé obavy se okamžitě potvrdí. Všude kolem mlha, která by se dala krájet, tak typická pro Vsetín v tomto ročním období. Co se dělo na nebi, mi (zatím) zůstalo skryto. Má cesta směřovala na hvězdárnu, kde již (po telefonické domluvě) vyčkával Emil Březina. Kde jinde jsem ho mohl zastihnout, než v kanceláři u PC, jak si hraje s operačním systémem Linux. Inu, možná přijde čas, kdy permanentně padající Windowsy přestanou hyzdit obrazovky počítačů.

I přes podmínky, jaké venku panovaly, jsme byli rozhodnuti zkusit štěstí. Vždyť štěstí přeje odvážným, risk je zisk a blablabla…

Na druhou stranu, o nějakém přehnaném riskování se zde mluvit nedá. My, členové kroužku AK III při Hvězdárně Vsetín, známe přece jedno místo, na které se můžeme v případě mlhy stoprocentně spolehnout. Tím je Ježůvka (resp. krycí jméno pro tohle místo, neboť skutečná Ježůvka se nachází poblíž). Vždy, když panovaly podobné podmínky jako nyní, jsme zde měli ničím nerušený výhled na oblohu.

Hodiny odbily čtvrt a já s Emilem jsme začali stoupat do prudkého kopce. Za několik málo minut Vsetín zmizel v mlze za námi. Přesto všechno nám něco svítilo na cestu. Měsíc? Ten je přece ve fázi ubývání. Aurora? Tomu jsme se upřímně zasmáli. Na své by si v tuto chvíli přišli akorát příznivci E. von Dänikena…

Po absolvování přibližné poloviny trasy ještě nic nenasvědčovalo, že příroda alespoň trochu odmění naši odhodlanost. Ba naopak, mlha jakoby více zhoustla. To už nás ale mohlo stěží zastavit, takže jsme pokračovali stejným tempem, jako doposud. Cesta ubíhala rychle. Mlha naštěstí zřetelně ustupovala a ono podezřelé světlo zase naopak zjasňovalo. Možná jsme trochu začali tušit, která bije, i když zdravý rozum neustále protestoval.

Následovala odbočka vpravo a naše cesta se pomalu blížila ke konci. Nyní nám překážely ve výhledu na oblohu pouze větve mohutných stromů.

I přes ně však bylo najednou vidět, co se na naší nebeské klenbě chystá za fantastickou podívanou. Naše podezřelá záře jasně bílého a nazelenalého světla (nyní jí už klidně říkejme polární) předváděla právě jedno ze svých četných čísel – načervenalý paprsek právě protínal část oblohy v nadhlavníku. Těsně nad horizontem se mezitím připravoval na scénu bílý světélkující oblak. „Tak to je určitě ona!“ konstatuje Emil stojící kousek přede mnou a rozběhne se směrem k cíli. Já samozřejmě za ním.

Závěrečný výstup na vrchol Ježůvky jsme zdolali bez větších potíží (pokud teda nepočítám utržení posledního poutka u mého batohu). Emilovo přesvědčení se tedy potvrdilo. Nikdo z nás ovšem netušil, jak fascinující představení nám nebe ukáže. Jestli jsem si vůbec někdy představoval polární záři, tak jako protáhlý vlnitý oblak zeleného a červeného zabarvení, rozplývající se hlavně na severu, v okolí Velkého vozu. Noc z 20. na 21. listopadu ovšem daleko předčila moje očekávání. Vlastně očekávání všech, kteří tehdy na Ježůvku dorazili.

Bylo asi kolem 21. hodiny, kdy jsem se snažil alespoň na chvíli „oživit“ můj mobilní telefon a odeslat alert ostatním členům kroužku. Jenomže, jak už to v takových situacích bývá, baterie telefonu za chvíli selhala. Nezbývalo tedy nic, než doufat, aby si každý příjemce zprávu přečetl a pokud možno dal vědět ostatním. Ale to už ostatně nebyla moje starost.

Já sám jsem byl s nastávající situací naprosto spokojen – nade mnou se odehrávala fascinující podívaná, velmi těžce popsatelná slovy. Nad severem jasné světlo, ze kterého vystupovaly nádherné záclony světlezelené barvy či paprsky červeného odstínu. Ještě fascinující bylo, že se světlo „nedrželo“ pouze severní části oblohy, ale některá jeho ramena pronikala na severovýchod i na západ, do souhvězdí Labutě. Nejvíce červené barvy se koncentrovalo nad severovýchodem, odkud každou chvíli stoupal nějaký ten slabší oblak, aby se následně „rozpustil“ někde ve zenitu (tato událost trvala asi necelé půl minuty). Bylo však naprosto nemožné koncentrovat se výhradně na určitou část oblohy – každý, kdo takto činil, musel přijít o hodně.

Asi ve 21:20 dorazil na pozorovací stanoviště Tomáš Zajíc. I jemu byla určena jedna z mých poplašných zpráv, která ovšem, jak jsem se vzápětí dozvěděl, nedorazila. V bílém plášti a na kole byl i ve tmě nepřehlédnutelný.

Chvíli jsme pozorovali očividně doznívající polární záři, která se stahovala víc a víc k severu. Tím směrem nám ovšem překážely ve výhledu lesní stromy… pokud jsme chtěli vidět celý průběh polární záře, nezbývalo, než se přesunout na příznivější místo. Bylo to snad poprvé, co nám Ježůvka nevyhovovala. Nastal okamžitý přesun.

Není nad noční procházku lesem, zvláště pokud je onen les plný spadaných větví, nízkých keřů, kořenů a dalších ve tmě přehlédnutelných překážek. Jenže výjimečná událost vyžaduje výjimečné jednání dnes už sice vím, že jsme absolvovali tuto cestu zbytečně, protože jsme se na Ježůvku stejně za chvíli vrátili. Už během zpáteční cesty obloha začala „chytat“ podezřele jasnou červenou barvu a to náš zpětný přesun uspíšilo.

Těsně po 22. hodině jsme si tedy (opět z Ježůvky) mohli vychutnávat překrásnou auroru, která se svou činností nacházela asi v maximu. Nad SV se vznášel hustý světlečervený oblak. Na ten jsem zůstal zírat se spuštěnou čelistí. Kdo by však tušil, kolik má příroda v zásobě triků – za malý moment se zraky nás všech uchýlily přímo na sever, kde se postupně vytvořily dlouhé sloupy bílých a zelenkavých paprsků. Po chvilce se přesunuly k zenitu, kupodivu se zde ještě dlouhou dobu udržely. Bílou záři vystřídala vzápětí červená a i ona se formovala do protáhlých sloupů. Tou dobou dorazil na pozorovací stanoviště Marián Trlica se svým fotoaparátem Canon. Vlastně jediná osoba, která mohla zanechat hmatatelný důkaz a zároveň vzpomínku na tuto neopakovatelnou noc. Pohotově sestavil „nářadíčko“ a zamířil „kanón“ na nebesa. Krátce nato se zde objevil i mladší člen kroužku Jenda Babovec.

Celá toto představení se protáhlo až k půlnoci, teprve pak záře postupně oslabovala. Někteří pozorovatelé Ježůvku mezitím opustili, nakonec jsme zde zůstali tři – já, Emil Březina a Marián Trlica. Bílá záře se postupem času shlukovala do menších oblaků, které asi v půlminutovém intervalu měnily svou jasnost. Některé zmizely, jiné naopak podstatně zjasnily. Aurora nám pomalu doznívala. Kolem 00:30 jsme tedy pozorování ukončili a po sbalení veškerého vybavení provedli sestup dolů. Cestou jsme se ovšem, několik metrů nad mlhou, zastavili a strávili další hodinu sledováním blikajících, pohasínajících bělavých cárů.

Na hvězdárnu dorazila naše „polární“ výprava kolem půl třetí nad ránem. Už tehdy si každý z nás moc dobře uvědomoval, že podobnou auroru už nejspíš nikdy neuvidíme. Ale vzpomínky zůstanou…

P.S.: Celé tohle noční dobrodružství bylo dílem náhody. Nebýt Honzy Rohana, tak bych se nikdy, za tak nevábných pozorovacích podmínek, nevydal zkusit štěstí. Nutno dodat, že on sám, chudák, neviděl nic. Honzo, ještě jednou dík!