Komety XXXII aneb "Článek nejen pro pamětníky"

Dne 21. října 2005 uplynulo 40 let od okamžiku, kdy prošla přísluním kometa C/1965 S1 (Ikeya–Seki). Tato vlasatice patří k těm nejjasnějším, které bylo možné spatřit na obloze v průběhu 20. století. Kromě zmíněného jubilea je s ní ale spojena řada dalších zajímavostí ze světa takzvaných "sungrazers" – česky "lízačů Slunce", tedy těles, která se při svém pohybu sluneční soustavou dostávají do takové blízkosti naší hvězdy, že se prakticky "otírají" o vrstvy její atmosféry. Vzhledem k aktuálnímu nedostatku jasných komet na obloze střední Evropy jsem se u příležitosti tohoto výročí rozhodl věnovat kometě C/1965 S1 (Ikeya–Seki) krátký článek.

Obr. 1: Snímek komety C/1965 S1 (Ikeya–Seki), který pořídili F. Moriyama a T. Hirayama (Tokyo Astronomical Observatory, Mitaka, Japonsko) na Norikura Corona Station 21. října 1965. Ke snímání použili koronograf o průměru objektivu 12 cm a expozici 4 s. [1]

Obr. 2: Snímek komety C/1965 S1 (Ikeya–Seki) z 29. října 1965, získaný expozicí o délce 4 minuty. Nejjasnější hvězda na snímku je gCrv o jasnosti +2,6 mag. Roger Lynds/NOAO/AURA/NSF. [5]

Kometa C/1965 S1 byla objevena teprve 18. září 1965 a nezávisle na sobě ji s odstupem asi 15 minut nalezli dva japonští pozorovatelé Kaoru Ikeya a Tsutomu Seki. Už tehdy byla viditelná jako difúzní skvrnka o jasnosti asi +8 mag se slabou centrální kondenzací. Poměrně rychle byla na základě dráhových elementů rozpoznána její pravá povaha "lízače Slunce", o čemž svědčil i rychlý nárůst jasnosti. Už 1. října 1965 byla pozorovatelná pouhým okem jako objekt +5.5 mag, 15. října dosáhla hodnoty +2 mag a měla vytvořený ohon o délce kolem 5° [1]. Až posud to ještě jde. I my mladší jsme měli možnost zažít něco podobného, vzpomeňme na komety C/1995 O1 (Hale–Bopp) nebo jinou "sebevražednou" vlasatici C/2002 V1 (NEAT). Ze strany C/1965 S1 (Ikeya–Seki) to však nebylo zdaleka vše.

Těsně před průchodem přísluním, nejbližším bodem dráhy ke Slunci, se kometa stala pozorovatelnou za bílého dne. Její jasnost se pohybovala v rozmezí -10 až -15 mag, což z ní dělalo v tom okamžiku druhý až třetí nejjasnější objekt na obloze. Jen pro srovnání. Planeta Venuše v nejvyšším lesku dosahuje jasnosti -4,7 mag a Měsíc v úplňku je asi -12 mag. K tak výraznému růstu jasnosti komety došlo patrně v důsledku fragmentace jádra na tři samostatné složky, které byly poprvé zaznamenány japonskými pozorovateli pracujícími s koronografem na astronomické observatoři Norikura, a to pouhých 30 minut před průchodem periheliem 21. října 1965 [1].

Kometa Ikeya–Seki byla v té době na obloze nepřehlédnutelným objektem. Nacházela se sice jen několik stupňů od Slunce (v minimu dokonce méně než 0,3°), ale přesto byla pohodlně pozorovatelnou. Stačilo si rukou zakrýt zářící sluneční kotouč a mohli jste na modré obloze pouhým okem a třeba v pravé poledne uvidět vlasatici s ohonem o délce tří stupňů. Zajímavější pohled se však naskytl těm, kteří měli možnost ji spatřit koncem října a začátkem listopadu 1965 těsně před východem Slunce. Za kometou se po obloze táhl velmi jasný ohon o délce kolem 25°, zatímco její hlava měla téměř stelární vzhled. V tom okamžiku byly pozorovatelné už jen dvě složky původního jádra. Kometa byla naposledy fotograficky pozorována 14. ledna 1966 [1]. Tím však celá historie kolem tohoto grandiózního objektu zdaleka nekončí.

Jak již bylo řečeno, kometa C/1965 S1 (Ikeya–Seki) patří do rodiny komet, které se při svém průletu sluneční soustavou dostávají do extrémně malých vzdáleností od Slunce, konkrétně do skupiny, která dnes nese označení Kreutzova, na počest německého astronoma Heinricha Kreutze, který se objekty tohoto typu zabýval koncem 19. století. Obecně se již nějakou dobu soudí, že celý systém vlasatic na velice podobných drahách musel nutně vzniknout fragmentací kdysi jediného tělesa s podstatně větším jádrem [2,3].

Dráhy komet Kreutzovy rodiny mají tvar velice protáhlé elipsy se vzdáleností perihelu méně než 0,01 AU (v případě Ikeya–Seki to bylo 0,0078 AU), odsluním ve vzdálenosti cca 200 AU a periodou oběhu kolem 1000 let. Doposud bylo pozorováno celkem 855 "kometek" náležejících do této skupiny. Pouze 8 však bylo objeveno ze Země, zbytek nalezly koronografy na kosmických zařízeních, přičemž plných 831 "zářezů na pažbě" má v současnosti sluneční observatoř SOHO [4].

Vraťme se však ke kometě Ikeya–Seki. Záhy po upřesnění její dráhy se ukázalo, že je velmi podobná trajektorii jiné velké komety, tentokrát z roku 1882 (C/1882 R1). Ta se, stejně jako C/1965 S1 (Ikeya–Seki), při průchodu periheliem rozdělila, tentokrát dokonce na 6 úlomků. Tato podobnost vedla k poměrně odvážnému závěru, že jak C/1882 R1, tak C/1965 S1 jsou pozůstatkem někdejšího jediného tělesa, které prošlo přísluním nejspíše počátkem 12 století. Zajímavé je, že o něčem podobném (samozřejmě pouze v souvislosti s kometou C/1882 R1) uvažoval už Heinrich Kreutz. Kometu C/1882 R1 považoval za návrat Velké komety roku 1106, jejíž pozorování se objevují v historických záznamech z celého světa.

Možnou spojitostí těchto objektů se ve svých výpočtech a modelech zabýval také český astrofyzik Zdeněk Sekanina* se svými kolegy. Dospěli k závěru, že společný původ těles C/1882 R1 a C/1965 S1 je za určitých okolností možný. Vše závisí především na dvou faktorech: jednak na okamžiku průchodu periheliem předpokládané původní mateřské komety z počátku 12. století, a za druhé na době, kdy došlo k fragmentaci jejího jádra. Z modelů sledujících vývoj orbitálních elementů jednotlivých složek komet C/1882 R1 a C/1965 S1 se podařilo ukázat, že společným mateřským tělesem by opravdu mohla být již zmíněná kometa z roku 1106, ovšem pouze za předpokladu, že ke štěpení jejího jádra došlo 18 dní po průchodu periheliem. To však do jisté míry koliduje s fragmentací jader jejích "dcer", ke které vždy došlo v těsném okolí přísluní. Zajímavým výsledkem je pro nás pozorovatele 21. století také úvaha, že pokud by došlo ke štěpení jádra komety z roku 1106 v periheliu, pak by sice souvislost s kometami C/1882 R1 a C/1965 S1 byla vyvrácena, ale zato by nás počátkem 21. století čekalo několik velmi jasných komet a-lá C/1965 S1 (Ikeya–Seki). Teď nevím, který z výsledků je zajímavější [2,3].

Ani "Velká kometa roku 1106" však s určitostí není tím prapůvodním tělesem, které je zodpovědné za existenci "roje" možná několika tisíc komet na velmi podobných, Slunci extrémně blízkých, drahách, který pozorujeme dnes. Za zdrojové těleso je považována vlasatice, kterou v roce 371 př.n.l. pozorovali Aristoteles a Ephorus, který dokonce zaznamenal její rozpad na dvě samostatné části. Jisté je, že pokud současní "sugrazers" mají společného prapředka, muselo se bezesporu jednat o obrovské těleso s jádrem o průměru kolem 100 km 3.

Každopádně teprve v současnosti, s moderní kosmickou technikou, máme poprvé v historii možnost důkladně sledovat to, co se v okolí Slunce odehrává již téměř dvě tisíciletí. Každým rokem projde přísluním řada miniaturních komet s jádry o průměru jen několika metrů, které by zůstaly našim zrakům skryty ve sluneční záři, nebýt sluneční observatoře SOHO. Ale statisticky zhruba jednou za 20 let se do blízkosti Slunce přiblíží větší úlomek, který má dobré předpoklady stát se velkou kometou, pozorovatelnou pouhým okem. Posledním takovým tělesem byla již v roce 1970 kometa C/1970 K1 (White–Ortiz–Bolelli). Nová jasná vlasatice patřící do Kreutzovy rodiny je tedy "na spadnutí". Doufejme společně, že nás tedy v nejbližších letech čeká alespoň taková podívaná, jakou zažili lidé v 60. a 70. letech minulého století.