Perseidy 2008

Pozorovat meteorický roj Perseid chodíme už celkem pěknou řádku let. Doposud jsme si vystačili s naším tradičním pozorovacím místem – vrchem nedaleko Vsetína, který nás vždy ochotně hostil. Ovšem, časy se mění…

Obr. 1: Jedna z letošních Perseid. Foto: Emil Březina

Obr. 2: Orion smutně vycházející v oranžové záři nad Vsetínem. Foto: Emil Březina

Narůstající světelné znečištění v okolí Vsetína nás nakonec donutilo hledat si jinou alternativu – alespoň pro letní pozorování. Naším novým útočistěm se stala meteorologická stanice Maruška, kterou vlastní p. Milan Čermák a jež nám pro účely sledování Perseid byla zpřístupněna – za což velmi děkujeme. Zmíněná meteostanice leží na vrchu Maruška (664 m n. m.), který se nachází nedaleko Trojáku v Hostýnských vrších [1].

Podmínky v této lokalitě mají určitou výjimečnost, která existenci meteorologické stanice plně opravňuje. Jak jsme se na vlastní kůži přesvědčili, je to největrnější místo široko daleko. O této skutečnosti jsme sice věděli už předem, ale vítr v nárazech kolem 25 m/s nás přesto poněkud překvapil. Naštěstí teplota v noci z 12. na 13. srpna zůstala vysoká, takže se to dalo přežít.

Horší ovšem bylo, že na obloze strašila nemalá oblačnost, jež se jen pomalu a neochotně rozpouštěla, takže jsme museli poměrně dlouho vyčkávat, než přijde naše chvíle. Na Marušku jsme totiž dorazili už kolem 22:45 hod., ale začít pozorovat „naostro“ jsme mohli až po půlnoci – přesně v 01:20 hod. Toto zdržení však mělo i svou pozitivní stránku – během vyčkávání zapadl za obzor Měsíc, který by nás jinak rušil.

Jsou věci, které člověku nikdy nezevšední, a pohled na meteory nezvučně protínající noční oblohu, patří mezi ně. A protože meteory létaly tu noc velmi slušně – co minuta to jeden kousek – zavládla mezi všemi třemi členy naší mikroexpedice spokojenost. Tu sice poněkud narušil částečný návrat oblačnosti, který zredukoval naše pozorovatelské plány na pouhé dva půlhodinové intervaly, ale stejně se už blížilo svítání. Oblaků bylo naštěstí jen pár, a tak jsme se létavicemi (abychom využili půvabného českého názvu) kochali dále a zkoušeli je také zachytit našimi fotoaparáty, což se nám v několika případech povedlo – viz obr. 1.

Světelnému znečištění jsme úplně neutekli, našlo si cestu i na Marušku, takže obloha kolem obzoru planula chocholy oranžové záře linoucí se z měst ležících kdesi v dálce. Napsat, že je to „stinná“ stránka naší civilizace však dost dobře nelze – na to bylo světla až příliš (viz obr. 2). Naštěstí jsme sledovali oblohu v blízkosti nadhlavníku, takže ty obzory zase tolik nerušily.

Na Marušku se rozhodně zase rádi vrátíme, i když vzhledem ke zdejší „ufoukanosti“ asi podzimní či zimní pozorování uspořádáme jinde – uvidíme.