|
 Jeden den s Eugenem Cernanem Možná jste zaznamenali nedávnou návštěvu amerického astronauta s československými kořeny Eugena Andrewa Cernana. Přijel k nám do České republiky na pozvání Národního muzea a premiéra Mirka Topolánka. Pobýval zde od úterý 17. června až do soboty 21. června 2008. Bohužel se v jeho nabitém programu nenašel čas pro uspořádání akce přístupné široké veřejnosti. Přesto se jedna příležitost našla, ale o tom až později.
Další dvě mise Eugena Cernana byly spojeny s americkým programem Apollo. Jako pilot lunárního modulu byl spolu s Thomasem Staffordem a Johnem Youngem členem posádky Apolla 10, což byla generální mise k velkolepému Apollu 11. Start proběhl 18. května 1969 a celý let trval osm dní. U Měsíce strávili astronauti něco málo přes 60 hodin a Cernan společně se Staffordem se v lunárním modulu spustili pouhých 14,5 kilometrů nad měsíční povrch. Po 31 obletech Měsíce se všichni vydali směrem k Zemi. Na svůj třetí a zároveň poslední let si Eugene Cernan musel počkat do 7. prosince 1972 kdy se k Měsíc vydala poslední lidská výprava ve složení Gene Cernan, Harrison Schmitt a Ronald Evans. První dva astronauti měli to štěstí, že v lunárním modulu dosedli 11. prosince do oblasti Taurus-Littrow. V průběhu tří výstupů na povrch Měsíce provedli řadu odběrů vzorků, rozmístění vědecké aparatury a další úkony spojené s jejich misí. Zejména Harrison Schmitt, jakožto geolog, se pobytu na měsíčním povrchu nemohl nabažit a také jeho zásluhou byla mise Apollo 17 vědecky nejpřínosnější. Po skončení třetí vycházky a celkem 22 hodinách strávených na povrchu Měsíce zanechal poslední stopu na našem nebeské souputníku právě Eugene Cernan. V tomto historickém okamžiku pronesl krátkou řeč, která není tak známá jako věta Neila Armstronga, ale přesto stojí za zapamatování. „Když nyní činím poslední kroky na Měsíci doufám, že nebudou poslední na dlouho a že budoucnost ukáže, že dnešní výboj ukul další osud lidstva. My opouštíme Taurus-Littrow v míru, tak, jak jsme sem přišli. Nechť ti, co se sem navrátí, přijdou v míru a v pokoji pro celé lidstvo. Ať má posádka Apolla 17 šťastnou cestu domů!“ [1] Vraťme se ale zpátky k návštěvě Eugena Cernana v České republice. Měl jsem to štěstí, že jsem byl jako VIP host pozván na jeho čtvrteční besedu Cernana se žáky pražských gymnázií v prostoru panteonu Národního muzea na Václavském náměstí. Poslechnout si vyprávění a položit otázky přišlo velké množství studentů, kteří rychle zaplnili celý prostor panteonu, sedělo se dokonce i na zemi a stálo vzadu za poslední řadou židlí. Trošku mimo dění byl vyhrazený prostor pro pozvané hosty mezi nimiž byl například Luboš Perek, který přebral v roce 1974 od Cernana československou vlaječku přivezenou z Měsíce. Z dalších jmenujme novinářskou legendu Karla Pacnera, ředitele pražského planetária Marcela Grüna nebo odborníka na kosmonautiku Antonína Vítka. Chvilku po jedné hodině odpoledne byla moderovaná beseda zahájena a Eugene Cernan byl téměř dvě hodiny plně k dispozici studentům. Následuje přepis záznamu besedy astronauta Cernana, jenž byl pouze minimálně jazykově a obsahově upraven. V některých částech jsou vloženy poznámky autora vyznačeny kurzívou. Besedy se účastnil ředitel Národního muzea Michal Lukeš, jako moderátor Jiří Grygar, tlumočník Mojmír Kallus a samozřejmě osoba číslo jedna – Eugene Andrew Cernan. Lukeš: Přeji vám všem krásný dobrý den v Národním muzeu. Dovolte mi, abych mezi námi ještě jednou přivítal našeho vzácného hosta kapitána Eugena Cernana, velitele poslední měsíční mise Apolla 17 a člověka, jehož stopa je zatím poslední na Měsíci. Jsem moc rád, že přijal pozvání Národního muzea a předsedy vlády Mirka Topolánka a navštívil nás. Zároveň jsem i moc rád, že se zde mohl opět setkat s československou vlajkou, kterou měl v roce 1972 s sebou na Měsíci a následně ji věnoval Československu. Vlajka je uložena v Astronomickém ústavu Akademie věd České republiky. Srdečně zde vítám doktora Jiřího Grygara z Astronomického ústavu Akademie věd (Dr. Grygar je pracovníkem Centra částicové fyziky Fyzikálního ústavu AV ČR), který bude dnešní besedu moderovat. Doufám, že tato beseda pro vás bude zajímavá a inspirativní. Grygar: Dobré odpoledne. Kapitána Cernana asi většina z vás musí znát, jinak byste sem nepřišli. Chtěl bych ale připomenout, že kromě dodnes poslední výpravy, kdy člověk stanul na Měsíci a uzavřel za programem Apollo pomyslná kosmická vrátka, byl Cernan už předtím ve vesmíru dvakrát. V kosmické lodi Gemini oblétal Zemi a vystoupil do volného kosmického prostoru a na výpravě Apollo 10 byl poprvé u Měsíce. V lunárním modulu, který za dramatických okolností vyzkoušel, sestoupil na vzdálenost asi 16 kilometrů k měsíčnímu povrchu. O tom vám ale jistě ještě sám něco poví. Druhý důvod, proč se všichni zajímáme o kapitána Cernana je, že má československé předky. Po babičce a dědečkovi z maminčiny strany pochází z jižních Čech a z otcovy strany zase dědeček a babička z Kysuc ze Slovenska. Takže je opravdu stoprocentní Čechoslovák, protože oba jeho rodiče pocházejí z těchto větví. Kapitán Cernan měl skutečně vždy velmi vynikající vztah ke své otčině, tedy otčině svých předků a to byl důvod, proč při výpravě Apolla 17 vzal na Měsíc československou vlajku. V roce 1974 ji za neméně dramatických okolností předal Astronomickému ústavu Československé akademie věd v Ondřejově, tehdejšímu řediteli docentu Luboši Perkovi, který je zde s námi. Takže to je vlastně také taková vazba, která už je velmi dlouhodobá. My jsme se k němu mohli pochopitelně neoficiálně přihlásit už tehdy, ale oficiálně se to stalo až po převratu, kdy kapitán Cernan několikrát navštívil Českou republiku a mám pocit, že toto je jeho šestá návštěva v republice. Československo nebo potom později Česká republika se také snažila nějakým způsobem vyznamenat kapitána Cernana. Nejprve to udělali astronomové zásluhou našich kolegu z jihočeské observatoře na Kleti, kteří věnovali kapitánu Cernanovi jednu planetku, která obíhá kolem Slunce a nese jeho jméno (12 790 Cernan). A to je památník, který už nikdy nikdo nemůže ani posprejovat ani nějakým způsobem zdeformovat, je navíc v bezpečné vzdálenosti od Země, aby nám nikdy nespadla na hlavu. Druhé takové vyznamenání udělila Akademie věd České republiky před čtyřmi lety, je to nejvyšší vyznamenání, které se uděluje za vědu a výzkum. Jmenuje se De scientia et humanitate optime meritis a předávala mu jej tehdejší předsedkyně Akademie věd profesorka Helena Illnerová. Také další vyznamenání pochází od astronomů. Kapitán Cernan je čestným členem České astronomické společnosti, a tak bych mu chtěl jejím jménem položit první otázku, dříve než dám slovo vám. Otázka zní takto: „Když jste v roce 1972 opouštěli Měsíc, napadlo vás, že se tam člověk tak dlouho nevrátí?“ Cernan: Děkuji panu doktorovi za jeho slova, je to můj dávný přítel již z roku 1974. Ale ještě než odpovím na jeho otázku, je pravda, že mám před sebou ty nejchytřejší a nejbystřejší studenty z celé Prahy? Je-li tomu tak, pak budu potřebovat určité bezpečnostní opatření, a proto myslím, že bude vhodné, když místo mě bude na vaše chytré otázky odpovídat doktor Grygar. Přicházím s velikým nadšením a s velkou radostí v srdci. Přijel jsem jednak jako americký astronaut, ale také jako člověk, jehož rodinné kořeny sahají do České republiky a na Slovensko. Mám příležitost často hovořit se studenty na mnoha místech světa, zejména pak ve Spojených státech, ale je pro mě vždy něco zvláštního, když mohu být tady. Neboť ty úplně první kroky, které mě vedly na Měsíc patrně činili moji předkové zde v této zemi. Nyní jsem vzal do Prahy svoji šestnáctiletou vnučku (Ashley Woolie), teď mezi námi sice není, ale je se mnou na tomto výletě, který je její první cestou do Evropy. Je to typická mladá dáma vašeho věku, typický americký teenager, ale je naprosto fascinovaná tím co vidí tady v Praze a lidmi, s nimiž se tady setkává. A až do této cesty si podle mě neuvědomovala, že její dědeček byl na Měsíci. Teď odpovím na otázku doktora Grygara. Byl jsem označen za posledního člověka, jehož stopa se otiskla na povrchu Měsíce. Ale je to už dlouho, co jsem tuto stopu otiskl. Nicméně nejsem ten poslední člověk, který chodil po Měsíci, protože my se na Měsíc vrátíme. A když říkám my, nemám na mysli pouze Spojené státy, ale mluvím k vám. My všichni se tam jednou vrátíme. Dostaneme se i na Mars a vy to ve svém životě zažijete. Oba tyto podniky budou mít mezinárodní charakter a je docela dobře možné, že ten příští muž nebo žena, který vstoupí na Měsíc je dnes tady v této místnosti. Vy jste se narodili dlouho poté, co jsem před 35 lety udělal ony poslední kroky na Měsíci. Já tu však dnes jsem jako příklad a svědectví vám všem, že nic ve vašem životě není nemožné. Cokoli o čem sníte můžete uskutečnit. Vaši rodiče byli většinou ještě malí, když jsem byl na Měsíci a vy všichni vyrůstáte ve světě, o kterém můj otec říkával: „Když se budeš hodně snažit, možná budeš překvapen.“ Je to 35 let co jsme naposledy byli na Měsíci a myslím, že stejně dlouho to už trvat nebude. Možná ale bude trvat ještě více než 35 let, ne abychom se tam znovu dostali, ale aby nám došlo, co jsme tehdy před těmi více než třemi desetiletími udělali. My, lidé, jsme opustili planetu Zemi a navštívili jiné kosmické těleso – Měsíc, který jsme učinili našim domovem. Když jsem naposledy vystupoval po žebříku svého lunárního modulu a díval jsem se na poslední stopy, které jsem na Měsíci zanechal, za svými zády jsem viděl nádhernou planetu Zemi. Věděl jsem, že já se tam už nikdy nedostanu. Přál jsem si, kdybych tak v tu chvíli mohl zastavit čas, abych si mohl lépe uvědomit co jsem udělal, kde to jsem a co to pro lidstvo znamená být na jiném kosmickém tělese. Nejsem si ale jist jestli jsme to dodnes pořádně pochopili. Vy ale máte na dosah příležitost dosáhnout mnohem významnějších věcí, než jakých jsem dosáhl já. Vy skutečně můžete dosáhnout až ke hvězdám a já mladým lidem jako jste vy vždycky říkám: „Miřte na Měsíc, protože i když se netrefíte, skončíte někde mezi hvězdami.“ Grygar: Myslím, že to byl dobrý úvod pro naši besedu a teď už je to na vás. Takže kdo máte otázky, tak se prosím ptejte.Tázající č. 1: (Tázající neměl mikrofon a tak nebylo slyšet, na co se ptal. Lze však z kontextu odpovědi vydedukovat, že se jednalo nejspíše o to, kdy přistanou lidé opět na Měsíci.) Cernan: Bohužel to bude trvat ještě nejméně 10 let, než se na Měsíc budeme schopni dostat, což už pro mě bude příliš dlouho. Ale taková je realita života. Doufám, že ještě uslyším, až se to stane a budu nesmírně rád mít možnost předat štafetu další generaci – lidem, kteří touží po poznání a kteří se chtějí vypořádat s výzvami budoucnosti. Takový mladý člověk, muž či žena, bude mému srdci velice blízko. Rád bych jim popsal tu jedinečnou životní zkušenost, která je čeká. Jedna otázka, kterou často dostávám zní, jestli jsem se bál nebo jestli jsem si nebyl jistý zda se vrátím. Určitě jsem na to myslel, protože jistá možnost tady byla, ale já jsem nešel na Měsíc proto abych se nevrátil. A myslím, že všichni velcí objevitelé, ať to byl Kolumbus, Magellan nebo další, neměli strach z toho že se nevrátí. Šli do neznáma, protože potřebovali aby se něco učinilo a zvědavost je esencí lidské existence. Kdo jsme, odkud jsme přišli, kam jdeme, je ve vesmíru život? Objevy budou dominovat celému 21. století a mě povzbuzuje to, že jste přišli, neboť to nepochybně znamená, že jste zvědaví. Mohu jenom opakovat, že vy dokážete a stanete se v životě tím čím se rozhodnete. Když jsem byl ve vašem věku nic takového jako astronauti neexistovalo, to byl jenom Buck Rogers (fiktivní postava sci-fi povídek a komiksů, která se poprvé objevila v roce 1928). Ale já jsem jako mladík snil o tom, že budu létat v letadle. To jsem zdaleka netušil, že mě tento sen dovede až na Měsíc. Takže vám mohu pouze říct sněte dál, život je plný výzev a jednou budete možná sami překvapeni. Zvláště teď, kdy máte v České republice svobodu jakou neměli vaši rodiče, tak zvláště vás povzbuzuji, abyste šli a snili, protože nic není nemožné. Grygar: Kapitán Cernan je neobyčejně konzistentní. Mezitím jsem si tady našel závěr jeho rozhovoru, který poskytl časopisu České astronomické společnosti v roce 1974 při příležitosti první návštěvy v Československu. Poslední otázka zněla: „Kdybyste se mohl účastnit pilotovaného letu k Marsu, přijal byste?“ Odpověď: „Samozřejmě!“ Tázající č. 2: Pane Cernane, váš odhad kdy stane člověk na Marsu byl rok 2017 až 2021. Platí ještě toto datum nebo jste na něm něco změnil? Cernan: Chtěl bych být optimističtější. Určitě to není věda, která rozhoduje, kdy se dostaneme na Mars nebo znovu na Měsíc. Kdyby to záleželo jenom na vědě byli jsme tam včera. Svou roli v tom co děláme, kam jdeme hraje politika a ekonomika. V současné době ve Spojených státech stavíme techniku, která nám umožní opět letět na Měsíc a se stejnou technikou jsme schopni dostat se i na Mars (rakety řady Ares a kosmická loď Orion). Ale expedice na Mars by si vyžádala spojené úsilí, na kterém by se podílely všechny země svobodného světa. Byly by potřeba intelektuální, finanční i technické zdroje, a dobré věci trvají dlouho. Chtěl bych říci, že budeme na Marsu v roce 2020, což pro vás mladé zní jako nekonečně dlouho. Možné to je, ale já jsem určitě přesvědčen, že lidé mohou chodit po Marsu do roku 2025. Když mluvím s vašimi mladšími sourozenci, žáky 3. a 4. tříd, říkávám, že to jsou právě oni, kteří na Mars poletí, jestliže lidé jako vy a já jim k tomu dají příležitost. Grygar: S tím souvisí i otázka, kterou tady mám od Astropisu: „Změní se podle vás směrování americké kosmonautiky po podzimních prezidentských volbách ať již vyhrají demokraté nebo republikáni?“ Cernan: Záleží na tom, kdo se stane prezidentem Spojených států. Mám velké obavy, že jeden z našich kandidátů opustí nebo téměř opustí výzvy kosmického programu. Senátor Obama již řekl, že by vzal peníze určené pro kosmický program a pozastavil plán dostat se na Měsíc a Mars. Získané finance by použil na vzdělávání, ale naše problémy se vzděláváním peníze nevyřeší. Mladé lidi je třeba inspirovat tak, aby snili a chtěli se učit. Letectví i vesmírný program jsou už více než 100 let vysoce romantickou záležitostí. Lidé jako jsem já nebo vaši strýcové a otcové byli inspirováni k tomu, aby dělali věci, které ještě nikdo nedokázal. Dělat věci, které se jiní báli dělat, snít o tom dělat věci, které bylo potřeba udělat – jako třeba letět na Měsíc. Mně nedává smysl vzít peníze z kosmického programu, který inspiruje a je zdrojem nadšení, dát je na stůl a říkat: „Budeme se učit, protože teď na to máme prostředky.“ Druhý kandidát, senátor McCaine patrně taky snil, když byl mladý, protože se stejně jako já stal leteckým navigátorem. Podle mě rozumí tomu, že investice do vesmíru jsou investicí do budoucnosti naší země a celého světa. Takže v tuto chvíli mám určité obavy, jak to dopadne. Tázající č. 3: Dobrý den, chtěla bych se vás zeptat, jak se díváte na vesmírné lety v souvislosti s celkovým nedostatkem energetických zdrojů. Cernan: My jsme na Měsíci i cestou na Měsíc přežívali na základě energie z několika solárních článků a baterií. Víme, že Slunce je nevyčerpatelná zásobárna energie a ve vesmíru, kde není atmosféra je velice jednoduché tuto energii získat. Jímat ji na Zemi, kde je atmosféra, je technicky mnohem náročnější. Na Měsíci se navíc nachází helium 3 (izotop helia se dvěma protony a jedním neutronem), což je něco, co na Zemi v této podobě neexistuje. Je prokázáno, že kdybych dokázali množství tohoto helia dostat na Zemi, v objemu nákladních vozů nebo vlaku, mohli bychom s ním po léta zásobovat energií největší americká města. Ale žádné takové vlaky nebo náklaďáky, které by dokázaly tento zdroj energie vozit na Zemi nemáme. Rozvoj technologie, který bude odpovídat na tyto výzvy neznáma má v povaze to, že nevíme, s čím se setkáme, nevíme co v tom neznámu bude představovat tu výzvu. Nevíme, co navíc budeme mít z rozvoje technologií, kterými budeme řešit tyto problémy. Když prezident Kennedy mnoho let předtím, než jste se narodili, řekl, že se dostaneme na Měsíc, žádná vhodná technologie pro to neexistovala. Dnes můžete přes internet telefonovat s někým kdo je v Tokiu v Japonsku nebo třeba v texaském Houstonu. Kromě toho je v každém mobilním telefonu k dispozici více technologie, než kterou jsem měl já před více než 30 lety když jsem přistával na Měsíci. Ta technologie ale byla vyvinuta proto, abychom se dostali na Měsíc, ne proto, aby vznikly mobilní telefony nebo internet. Dnešní technologie je důsledkem toho, na co jsme přišli, když jsme řešili jiný problém. Takže pokud budeme schopni vyvinout technologii, která nás dostane zpátky na Měsíc a na Mars, kdo ví, jaké jiné problémy například v oblasti energetiky budou tímto vyřešeny. Nebuďme spokojeni s úrovní technologie, kterou máme dnes. Snažme se to zlepšovat, protože máme v hlavě ještě velký nevyčerpaný potenciál. Tázající č. 4: Dobrý den, mám takovou přízemnější otázku. Máme možnost na výstavě vidět vlajku, kterou jste měl sebou ve vesmíru. Mě by zajímalo, jestli jste měl ještě jiné věci a jestli se o tom vědělo nebo jste je vezl načerno. Cernan: Odpověď je ano, vědělo se že to vezu, ale byla to moje iniciativa. Měl jsem v plánu se jednoho dne vrátit do země, která se tehdy jmenovala Československo a tuto vlajku vám přivést. Vzal jsem si však i jiné věci. Některé velmi osobní pro moji manželku, pro mě, pro dceru a moje rodiče. Jsem věřící křesťan, katolík, a moje matka měla růženec, který jsem vzal na Měsíc. Dále rodinné fotografie, americkou vlajku, věci, které mám dodnes. A československá vlajka pro mě měla velký význam, proto jsem ji vzal, i když jsem nevěděl kdy a jak se mi ji podaří přivést do této země. Věřil jsem ale, že ten den přijde a díky tomuto dobrému muži (Luboši Perkovi) se to podařilo uskutečnit. To bylo v roce 1974 v Československu velmi obtížné. Já jsem byl křesťan, Američan původem Čechoslovák a v té době jsem v této zemi prostě nebyl vítán. S výjimkou České astronomické společnosti a těchto dobrých lidí, kteří tu vlajku tehdy přijali, nikdo jiný neměl odvahu si ji vzít. Grygar: Mám k tomu jednu doplňující otázku: „Kde se taková československá vlajka ve Spojených státech dala tehdy sehnat?“ Cernan: To bylo docela jednoduché. Jenom jsem někomu v NASA řekl, že chci československou vlajku a tak mi ji sehnali. Měli jsme povoleno vzít si sebou věci, které nám byly drahé. Ostatní brali vlajky jiných zemí, já jsem si vybral tuhle, protože maminka pocházela z Čech a tatínek ze Slovenska. Tehdy to byla jedna země a tak mně stačila jedna vlajka. Je to jednoduché – jsem Američan československého původu. Grygar: Ještě mám jednu technickou poznámku. Jak určitě víte, máme taky vlastního kosmonauta Vladimíra Remka a je u něj jedna zvláštnost. Jeho otec se narodil asi 15 kilometrů od toho místa, kde se narodili slovenští prarodiče Cernana. A obráceně zase jeho maminka se narodila poměrně blízko toho místa, kde se narodili Cernanovy předci. Takže to vypadá, že to jsou místa, kde se rodí astronauti. Zřejmě je tam nějaká speciální zóna. Tázající č. 5: Když jste před letem na Měsíc odmítl sundat váš talisman z krku, byl jste zřejmě nucen, abyste jej sundal ale vy jste odmítl. Jak dalece byste trval na tom ho nesundat, kdyby to bylo nutné. A ještě by mě zajímalo, jestli ho do dneška máte a nosíte. Cernan: Vím o čem mluvíte. Je to přívěšek náboženského významu zasvěcený patronovi letectví. Vy jste se určitě dobře připravoval a já vám přečtu, co je tam napsáno: „Patronka letectví panna Maria. Modli se za mě.“ Měl jsem ho sebou na všech třech vesmírných výpravách. Dvakrát jsem byl ve volném vesmírném prostoru, což se dneska dělá běžně na vesmírné stanici, ale my jsme tehdy nevěděli jaké to bude. Dvakrát jsem přívěšek vzal na Měsíc, chodil jsem po Měsíci a měl ho kolem krku. Modlil jsem se otčenáš a zdrávas, než jsme odstartovali z Měsíce. Nebál jsem se, že bych se nevrátil, ale chtěl jsem mít pomoc jakou jsem mohl získat. Důvod proč nechtěli, abych to měl na sobě byl ten, že by docházelo k interferencím se všemi těmi měřícími přístroji, biometrikou, která sledovala moje tělo. A abych se správně vyjádřil, často se mě lidé ptají, jestli cesta na Měsíc byla náboženským zážitkem. Na to odpovídám, že nebyla. Vy, mladí, můžete náboženskou zkušenost najít kdekoli doma, v kostele, synagoze, na Měsíci, v kanceláři, to je celkem jedno. Náboženství je lidský výraz, způsob jak uctít stvořitele. Je jedno, jak tomuto stvořiteli říkáte, jakým jménem ho nazýváte, ale jedno vám řeknu – je jenom jeden bůh, který stvořil tento svět a vesmír, protože když jsem stál na Měsíci a viděl jsem, jak úžasně nádherná je planeta Země, viděl jsem jenom malý zlomek tohoto stvoření. Tedy cesta na Měsíc pro mě nebyla náboženským zážitkem, ale určitě to bylo zase víc než jenom nějaký technický zážitek. Byl to zážitek duchovní. Tento přívěšek byla moje cesta jak požádat svého boha o pomoc na výpravě, kterou jsem považoval za významnou. A možná skutečnost, že dnes po více než 30 letech jsem tady abych o tom mohl vyprávět dodává mé víře určitou platnost. Neměl bych se do toho možná tak pouštět, ale ještě jedno vám řeknu. Tento stvořitel dal každému z nás určitou míru inteligence, určitou míru mentální a tělesné schopnosti, abychom se svým životem naložili tak, jak chceme. Nemyslím, že jsem byl předurčen k tomu abych se dostal na Měsíc. Vidím to tak, že přišla příležitost a moje volba byla jestli ji přijmu nebo ne. Nečekejte v životě, až to nějaká vyšší moc zařídí za vás, vy musíte vyjít a vy to musíte udělat. Tázající č. 6: Dobrý den, já bych se vás chtěl zeptat, jak jste si užíval řízení měsíčního roveru. Cernan: Já se taky na něco zeptám. Otázka je ale určena pro čtvrté třídy, takže to je takové trochu trapné. Je na Měsíci gravitace? Každý kdo si myslí že je, ať zvedne ruku. Někdo si není úplně jistý a zvedá ruku jen tak napůl. Kdyby tam nebyla gravitace, tak bych nemohl spadnout. Na měsíci je šestinová gravitace ve srovnání se Zemí, takže teoreticky, kdybyste na sobě neměli těžký skafandr, mohli byste skákat šestkrát výše a dále než na Zemi a vážili byste při tom jenom šestinu. Proto by všechny ženy chtěly na Měsíc. Takže když jezdíte s měsíčním roverem, tak vás přidržuje k zemi jenom šestinová síla. Když tedy narazíte na kráter nebo balvan, tak vás to vymrští a jedete po třech kolech. My jsme přistáli v údolí a kolem nás byl věnec hor vysokých tak 3 000 metrů. A když jsme jeli po úbočí takového kopce, tak jsem vždycky svého kolegu posadil na dolní stranu, protože jsme měli strach, že se převrátíme. Jednou jsem slyšel pěknou definici gravitace od nějakého desetiletého hocha. Říkal hezky, že gravitace je síla, která vás drží dole. A když je menší gravitace, tak to znamená, že když skáčete, tak skáčete víc. Řídit měsíční rover byla úžasná zkušenost a umožnilo nám to se dostat daleko dál, než by jsme se kdy dostali pěšky. A až budete mít příležitost projet se s lunárním vozítkem po Měsíci, tak ji určitě využijte. Tázající č. 7: Já bych se chtěla zeptat, jaké to bylo, když jste při misi Apollo 10 viděl přibližující se Měsíc, ale věděl jste, že na něm nemůžete přistát. Cernan: Doktor Grygar řekl, že jsme se přiblížili k Měsíci na 10 mil, což je opravdu blízko, když jsme předtím urazili vzdálenost skoro 400 tisíc. Byla to dlouhá cesta, které chyběl závěr, právě těch posledních deset mil. Ale my jsme věděli předem, že nepřistaneme. Naším úkolem bylo narýsovat ve vesmíru čáru, aby se Neil Armstrong neztratil až tam poletí po nás. I tak to byla úžasná zkušenost, byli jsme první, kdo se dostali k Měsíci a první kdo řídili lunární modul. A když jsem se vrátil, tak jsem měl pocit, že ta zlatá příležitost v životě ještě nebyla naplněna a i když jsem neměl nikde zajištěno, že se tam jednou dostanu, tak jsem hodně pracoval a nakonec se stal velitelem Apolla 17. Potřeboval jsem ten úkol dokončit a doletět těch posledních 10 mil. Ale v mém případě jsem se musel samozřejmě nejdřív vrátit na Zemi a pak znovu vystoupit na vrchol obří rakety (Saturn V) a absolvovat to celé znovu. Ale každá minuta přípravy stála za to. Tázající č. 8: Mě by jenom zajímalo, jak dlouho a jak je potřeba se připravovat před takovým vesmírným výletem. Cernan: Ještě než vůbec může začít příprava, musíte vědět, co chcete. V našem případě příprava na let trvala jeden a půl až dva roky. Byla tam spousta technických záležitostí, geologie, naučit se pilotovat kosmickou loď. Velká část přípravy spočívá v tom, jak řešit mimořádné situace a problémy, testovali jsme kosmické lodě, psali jsme postupy jak se chovat až tam budeme. Za ten rok a půl jsme potřebovali pracovat osm až devět dní v týdnu, abychom to stihli. A příprava si vybrala svou daň v našich rodinách, protože jsme cestovali po celé zemi a byli jsme doma jeden dva dny v týdnu. A když jsme se nakonec dostali na Měsíc, tak jsme byli jako děti, které konečně dostaly příležitost si užít to, na co tak dlouho čekaly. A přestože jsme měli takovou jistotu v našich rodinách, tak jsme si ani neuvědomovali jak moc se oni o nás báli. Dnes je to tak, že astronauti, kteří létají raketoplánem a jsou na vesmírné stanici musí čekat osm až deset let, než na ně dojde řada. Já jsem vstoupil do vesmírného programu když mi bylo 29, letěl jsem když mi bylo 32, 35 a 38 roků. Vím, že vám se zdá 38 hodně vysoký věk, ale stane se to i vám. Je to nevyhnutelné a když tam budete, tak si uvědomíte, jak mladý věk je 38 let. V tom věku jsem hledal další horu, na kterou bych vylezl. Bylo to dost frustrující, protože bylo těžké najít něco co by se vyrovnalo tomu co jsem dokázal. Čas je věc, nad kterou nemáme žádnou kontrolu. V době, kdy jsem byl kosmickém programu čas běžel tak rychle, že jsem si nestačil ani uvědomit, co jsem za těch 12 let všechno udělal. A teprve po 25 letech jsem napsal knihu, která se snaží odpovídat na otázky, na které jste se ani neptali. Jaké to bylo? Jaký jsem měl pocit? Cítil jste se blíž bohu? Bál jste se, že se nevrátíte? Jaký byl první nebo poslední krok na Měsíci? A to nejsou technickou otázky, to jsou věčné otázky, kterým rozumí každý bez ohledu na to, jestli v té době na světě byl nebo ne. Takže mi trvalo 25 let, než jsem možná našel odvahu, napsat všechno co jsem prožil na papír. A tato kniha vyšla i v češtině (Eugene Cernan, Don Davis: Poslední muž na Měsíci). Pak je otázka, které se vždy snažím vyhnout, ale stejně se na ní vždycky někdo ptá: „Jak se ve vesmíru chodí na záchod?“ Prosím akceptujte odpověď, že je to velmi obtížné. Grygar: Děkuji a než dám slovo dalším, tak bych chtěl ještě připomenout, že kapitán Cernan po svém epochálním letu Apolla 17 byl ještě asistentem při přípravě amerických a tehdejších sovětských kosmonautů v programu Sojuz-Apollo. Tam myslím využil jedinečných zkušeností, kterých nabyl zejména při riskantních operacích, které tak bravurním způsobem zvládl ve vesmíru. Možná byste se ho na to mohli zeptat, protože to samo o sobě svědčí o jeho výjimečných schopnostech. Ale pak jsem si uvědomil ještě jednu věc, a to je, že ve skutečnosti do dneška je pouze 12 lidí, kteří se procházeli po Měsíci. Číslo 12 je trochu magické, protože 12 bylo apoštolů. A tak mně připadá, že vlastně ta druhá část mise těchto astronautů, a teď právě kapitán Cernan předvádí, jak to znamenitě umí, je šířit poselství, které měli jako jedineční svědci šířit po celém světě. A my máme to privilegium, že kapitán Cernan má speciální vztah k České a Slovenské republice, takže máme výhodu před ostatními. Tázající č. 9: Několik vědců se domnívá, že za určitý čas naši zemi tzv. vybydlíme a lidský druh už nebude moct pokračovat a přesune se do vesmíru – někam na jinou planetu. Co si o tom myslíte? Cernan: Patrně nasloucháte některému z těch vědců, kteří propagují globální oteplování. My, lidé, jsme dost inteligentní na to, abychom svou planetu ochránili a nejenom ji udrželi takovou jaká byla, ale ještě v lepším stavu pro příští generace. A věřím že to dokážeme. Nic není nevyhnutelné, ale jak už jsem řekl – jednoho dne se dostaneme na Mars a jednoho dne ho skutečně osídlíme. Vím, že jsou lidé, kteří říkají, že to je nemožné, že tam není vhodná atmosféra, nejsou tam zdroje, ale já vím že to jednou nastane. Možná to bude za 200, možná až za 500 let, ale někteří z vašich potomků budou na Marsu žít. Ne protože Země už nebude existovat, ale protože budou chtít. Podobně jako já jsem přijel do České republiky a zítra se půjdu podívat na místo, kde se narodili moji rodiče. Vaši potomci se třeba vrátí sem a budou zkoumat, kde jste žili, kde jste se narodili a jak vypadal svět, ve kterém jste před staletími žili vy. To co jsem teď řekl nemohu doložit vědeckými fakty, ale tato možnost existuje. My ale ze Země nebudeme nuceni odejít, když půjdeme dobrovolně a budeme se vracet jak budeme chtít. Na každého vědce nebo technika, který řekne že to není možné najdete jiného, který řekne že to možné je. Je příliš snadné říct, že to nejde. Protože někdo se vás zeptá „proč?“ a ten člověk půjde a to, co vy si myslíte že je nemožné, uskuteční. Chtěl bych vás povzbudit, abyste právě tímto způsobem přistupovali k výzvám dnešní doby. Takže, a já opakuji, jsem byl na Měsíci nejenom když jste vy ještě nebyli na světě, ale když i vaši rodiče byli děti. Takže co všechno dokážete, když budete opravdu chtít vy? A vy dnes máte v této zemi příležitosti a možnosti, které vaši rodiče neměli. Využijte jich. Tázající č. 10: Dobrý den, zajímalo by mě, jak jste vycházel s ostatními členy posádky kosmické lodi? Cernan: Jako velitel letu jsem měl možnost do jisté míry ovlivnit, kdo se mnou poletí. Ale v ostatních případech tomu tak nebylo. Řeknu vám to takhle. Když se podíváte na Neila Armstronga a Buzze Aldrina, první dva lidi, kteří byli na Měsíci, ti byli od sebe osobnostně tak vzdáleni jak si to jen lze představit. Geolog Jack Schmitt (Harrison Hagan „Jack“ Schmitt), který byl v mé vypravě a já jsme také tak odlišní jak jen to je možné. Jinak jednáme, jinak myslíme, každý z nás dnes žije jinak. Ale to co jsme tehdy dělali bylo tak důležité, že jsme byli skutečně jeden tým, který měl společný velký úkol. Byli jsme do té míry propojeni, že schopnost přežít závisela na schopnostech toho druhého a měli jsme neomezenou důvěru v odpovědnost toho druhého. Někdo si myslí, že když jsme spolu byli tři dny na Měsíci, že budete nelepší přáteli. Jack Schmitt a já jsme ve svých životech sdíleli něco jedinečného. Dnes spolu ale mluvíme tak jednou za šest měsíců, jednou za rok se navštívíme a pak zase každý jdeme svou cestou zcela nezávisle na tom druhém. Kdybych teď vybral tři z vás kteří se vůbec neznáte a řekl, že budete v mé posádce a poletíte na Mars, tak byste se spojili a vytvořili tým. Všichni byste věřili tomu, že je to věc, kterou opravdu chcete udělat a dokázali byste to. Možnosti a výzva by před vámi byla daleko větší, něž rozdíly v osobnostech. Tázající č. 11: Zajímalo by mě, jestli se dnes vídáte nebo stýkáte s ostatními astronauty z programu Apollo? Zmínil jste zatím jen Jacka Schmitta. Cernan: Vídáme se občas při různých příležitostech a jako každý, kdo má přátele, se kterými sdílí něco zvláštního, tak i tato skupina taková je. Z těch dvanácti lidí je zatím naživu devět (zemřeli Charles Conrad – Apollo 12, Alan Bartlett Shepard – Apollo 14 a James Benson Irwin – Apollo 15). Jsme rozprostřeni po celých Spojených státech a nechci abyste nějak špatně pochopili to co jsem před chvílí říkal o rozdílnosti osobností. My jsme všichni dobří přátelé a vídáme se spolu na různých akcích nebo příležitostech, kam jsme všichni zváni. Také vždycky přijdeme, když nás NASA zavolá, že potřebuje pomoct abychom jim vyprávěli jaké to bylo a co zlepšit pro další cestu na Měsíc. Ale nemluvíme spolu každý den. Když jsme náhodou ve stejném městě a máme čas, tak si můžeme třeba zahrát golf s kolegou, který byl také na Měsíci. A to, že jsme byli ve vesmíru vytváří velice silný společný zájem. Ten zájem vlastně skutečně ovlivnil to co jsme v životě udělali, takže tím pádem máme mnoho společného. Mohl bych tady celých 30 minut vyprávět jenom o tom, jaké to je stát na Měsíci a dívat se na Zemi, jaká je to nádhera. A jeden z mých kolegů, který tam byl taky a viděl to samé, by to prostě vnímal úplně jinak. Může to vyprávět jinak, nebo na to mít jiné vzpomínky než já. Každý z nás je jiný, nejsme naprogramovaní a každý má jiné zážitky, které sdílí. To je také důvod, proč jsem tady a hovořím ke generaci, z nichž většina z vás ještě nebyla na světě, když jsem chodil po Měsíci. Myslím, že je mou povinností vyprávět vám o tom co jsem viděl, cítil, jak jsem to vnímal, čemu jsem věřil. Zatímco technologické věci celého programu Apollo jsou dneska zastaralé a dávno překonané. Bylo by to pro vás navíc nudné. Důležitý je ale duch Apolla, to proč jsme tam šli, co jsme viděli, co jsme cítili v té, pro Ameriku nejisté době 60. let. Udělali jsme, a byli to tisíce lidí, kteří se na tom podíleli, něco co si na počátku 60. let mnozí mysleli, že je nemožné. Prezident Kennedy tehdy vyzval americký národ k tomu, aby dokázal nemožné. A oni to dokázali, ne já, oni všichni. Pokud si máte jednu věc zapamatovat, tak opakuji: „nic není nemožné“, to slovo nemožné si škrtněte ze svého slovníku. Chceš být lékařem, chceš být koncertním klavíristou, učitelem, chceš letět na Měsíc? Pusť se do toho a dokážeš to. Když se ti něco nepodaří, tak přijde jiná příležitost. Takže miřte na Měsíc a zaručuji vám, že skončíte někde mezi hvězdami. Tázající č. 12: Dobrý den, chtěl bych se zeptat, v jakém časovém horizontu se plánuje stálá základna na Měsíci? Cernan: To je docela realistický plán, my na tom pracujeme a v současné době se připravuje technika, která nás znovu vynese na Měsíc. Shodou okolností technická část není zas tak odlišná od programu Apollo. Prostě není potřeba znovu objevovat Ameriku – to co funguje je použitelné dál. Cílové datum je někdy mezi lety 2015 až 2020. A jakmile se na Měsíc znovu dostaneme velmi rychle začneme pracovat na dlouhodobé základně, kde budeme týdny a měsíce pracovat. Řekl bych, že do 12 let budou lidé trvale obývat Měsíc na vědeckých základnách a současně budou vědomosti i znalosti využívat k tomu, abychom se dostali na Mars. A až tam poletíme, tak to už nebude trvat devět měsíců jako nyní. Technologie v té době umožní cestu zvládnout za 45 až 60 dnů. Já jsem viděl Zemi z Měsíce, byla velice zřetelná, jediná barva v celém vesmíru. Ale byla tak maličká, že jsem ji mohl přikrýt palcem. Jenom si představuji, jak to asi vypadá, když letíte na Mars a Zemi uvidíte pouze jako blikající modrou hvězdu milióny kilometrů daleko. Někdo z vás možná bude mít tu příležitost zažít to na vlastní kůži a potom mi to můžete vyprávět. Grygar: Děkuji i za tuto odpověď a dříve něž předám slovo panu generálnímu řediteli Národního muzea tak bych chtěl připomenout několik myšlenek kapitána Cernana, která vyslovil v rozhovoru z roku 1974 jako vzkaz čtenářům tehdejších Kosmických rozhledů. „Především si myslím, že přistání na Měsíci se dělo v zájmu a za aktivní spolupráce všech lidí na Zemi. Zadruhé, že uskutečnit tento jedinečný technický experiment vyžadoval obrovské zanícení a pevnou vůli mnoha tisíc lidí, kteří se bezprostředně na projektu podíleli. Zatřetí, že jsme si při tom ověřili, že když něco doopravdy chceme, že to lze dokázat. Myslím že to platí nejenom pro kosmonautiku, ale i pro každý obor lidské činnosti.“ Kapitáne, mockrát děkuji za to, že jste přišel a že jste krásně odpovídal, velmi výstižně a podrobně. Děkuji také panu tlumočníkovi za vzorné tlumočení oběma směry, vím jak je to těžké. Cernan: Já bych chtěl jenom říct, že vám děkuji za to, že jste přišli. Pro mě je to skutečná čest, že tady mohu být s vámi, protože je mi jasné, že mladí lidé mají mnoho daleko lepších věcí na práci než sedět a poslouchat starého astronauta, který byl na Měsíci. Každý si pamatuje, jak zněla první slova člověka na Měsíci, ale nikdo neví, jak zněla ta poslední. Já je tedy zopakuji a žádám vás, abyste ze mě udělali proroka. Řekl jsem tehdy toto: „Teď odcházíme tak jako jsme přišli, dá-li bůh, my se vrátíme s pokojem a nadějí pro celé lidstvo.“ Já vás žádám abyste to vzali jako proroctví a uskutečnili tu část, která mluví o tom, že se tam jednou vrátíme. Bůh vám žehnej a děkuji. Lukeš: Takže dovolte, abych oficiálně ukončil naši velice příjemnou besedu s kapitánem Cernanem. Ve svém programu má ještě pár minut volného času a proto ještě chvilku zůstane. Je možné toho využít třeba k poprosení o podpis a tak dále. Děkuji kapitánu Cernanovi, děkuji doktoru Jiřímu Grygarovi a celému Astronomickému ústavu, děkuji panu tlumočníkovi a děkuji vám, že jste přišli a kladli jste, podle mě, velice chytré a zajímavé otázky. Hezký den. Velký dík patří Českému rozhlasu Leonardo za pořízení zvukového záznamu besedy s Genem Cernanem. [1] MEK – Apollo 17. Dostupné z: http://mek.kosmo.cz/pil_lety/usa/apollo/ap-17/index.htm. | Autor: Michal Václavík | Vydáno dne 13. 07. 2008 | 3138 přečtení | 
Ochrana osobních údajů | Informace o zpracování osobních údajů při pořizování audiovizuálních záznamů z akcí muzea
© 2006 – 2024 Všechna práva vyhrazena Hvězdárna Vsetín ISSN 1802-3762 |
