Raketoplán Buran – legenda jediného startu

Je to už 20 let - psal se 15. listopad roku 1988. Na kosmodromu Bajkonur stál zbrusu nový raketoplán Buran. Pevně spojen s moderní a silnou nosnou raketou Eněrgija byl chloubou Ruské kosmické techniky. Měl být první z řady sovětských raketoplánů. Jeho start měl začít novou etapu sovětských letů do vesmíru. Měl být prostě první. Kdo mohl tenkrát tušit, že první let Buranu byl zároveň poslední cestou těchto raketoplánů do vesmíru. Premiéra a zároveň labutí píseň v jedné chvíli.

детское постельное белье

Obr. 1: Kosmoplán Buran na startu jediné mise. [3]

Co předcházelo startu

Začněme tedy pěkně od počátku. V roce 1976, kdy Sověti věděli o vývoji konkurenční amerického "šatlu", začali s vlastním vývojem raketoplánů. Byl tak spuštěn nejdražší kosmický projekt v dějinách sovětské kosmonautiky. Náklady na vývoj se odhadují na 10 miliard dolarů. Ovšem Amerika byla o několik kroků popředu. Dne 12. dubna 1981 odstartoval první americký raketoplán Columbia. V té době Rusové "pouze" trénovali první posádku (potvrzena počátkem roku 1979) a pracovali na maketách svého kosmoplánu. První maketa byla na kosmodrom Bajkonur dopravena v prosinci 1983. Nesla označení OK-ML-1. Další maketa s označením OK-MT byla na kosmodrom dopravena v srpnu 1984. Prostřednictvím těchto maket byly na kosmodromu doladěny všechny práce s orbitálním stupněm komplexu Eněrgija-Buran. V roce 1984 byl zhotoven speciální exemplář raketoplánu pro zkušební horizontální lety - OK-GLI, který byl vybaven skutečnými palubními systémy. Kromě toho na něj byly dodatečně namontovány 4 letecké motory pro zajištění vlastního startu. Tento exemplář obdržel označení "letoun-analog BTS-02". Pomocí tohoto analogu byla provedena řada zkoušek od pojíždění na dráze až po lety atmosférou. Celkem se uskutečnilo 24 letů, z toho 17 v automatickém režimu. Ve stejné době probíhala kompletace letového exempláře Buran, který byl na kosmodrom dopraven v prosinci roku 1985. Tehdy byl první start naplánován na třetí čtvrtletí roku 1987 - konkrétně k datu 70. výročí VŘSR. Proto práce probíhaly nepřetržitě. Vývoj na kompletu Eněrgia-Buran byl zbržděn po havárii raketoplánu Challenger (28.1.1986). Termín byl přesunut na rok 1988. Den startu měl být 29. říjen z nově postaveného startovacího komplexu na kosmodromu Bajkonur. Odpočítávání bylo počítačem přerušeno 51 sekund před zážehem motorů rakety Eněrgija vzhledem k nedostatečnému odklonění plošiny pro havarijní evakuaci posádky. První start sovětského raketoplánu (bez posádky) se tedy nakonec uskutečnil až 15.11.1988 ve 3 hodiny 0 minut UT.

Letíme

Pohon raketoplánu při startu zajišťovala velmi výkonná nosná raketa Eněrgija, která si svou premiéru odbyla 15.05.1987. Řekněme si něco málo o technických datech nosné rakety. Centrální stupeň na kapalný vodík a kyslík byl vybaven čtyřmi motory RD-0120 druhého stupně, každý o tahu 1 567 kN při hladině moře a specifického impulsu přes 4400 Ns/kg. K centrálnímu stupni byly připojeny 4 silné startovací bloky na kapalný kyslík a kerosen. Startovací bloky obsahovaly každý 4 motory RD-170. Motor RD-170 byl výkonem srovnatelný s motorem F-1, použitým v prvním stupni rakety Saturn V. RD-170 byl čtyřkomorový motor s dodatečným spalováním generátorového plynu. Pracovní tlak ve spalovací komoře byl 24,5 MPa, maximální tah 7904 kN. Specifický impuls při zemi činil 3020 Ns/kg, ve vakuu 3295 Ns/kg. Nosnost rakety Eněrgija na nízkou dráhu byla nejméně 88 000 kg. Startovní hmotnost cca 2400 tun, celková délka 81 m. Pomocí tohoto kolosu dosáhl raketoplán výšky 160 km. Následovali dva manévry a to ve 03.36.19 UT a v 03.47 UT, pomocí kterých byl kosmoplán naveden na téměř kruhovou dráhu ve výšce 252 až 256 km. Na této dráze setrval po dobu dvou oběhů Země. Více obletů nebylo při prvním startu plánováno, a to také z důvodu omezení paměti v počítači. Po vykonání mise byl raketoplán naveden na přistání. Do atmosféry vstoupil přibližně nad 15° z. d. a 23° s. š. Jeho tepelnou ochranu zajišťovalo téměř 38 000 keramických destiček. Závěrečná fáze sestupu byla řízena mikrovlnným naváděcím systémem. Raketoplán byl doprovázen letadlem MiG-25U. V 06.25 UT Buran přistál rychlostí asi 263 km/h na nové přistávací dráze kosmodromu Bajkonur. Pro zvýšení účinnosti brždění bylo použito pomocných padáků s plochou 75 m². Technickou dokonalost ruského stroje demonstruje také skutečnost, že celou dobu letu včetně závěrečné fáze přistání absolvoval v automatickém režimu, čehož americké stroje nejsou dodnes schopné dosáhnout. Navíc přistání se úspěšně uskutečnilo za povětrnostních podmínek, za kterých by americký raketoplán neměl povoleno přistát. Zajímavostí také je, že v případě příliš špatného počasí byla v Československu připravena záložní dráha, kde mohl raketoplán dosednout. Ta se nacházela ve vojenském prostoru Ralsko. Dráha byla pro tento účel rozšířena na 80 metrů a prodloužena na 2 400 metrů.

Parametry letu raketoplánu Buran:

Start	15.11.1988, 3.00 UT
Přistání	15.11.1988, 6.25 UT
Délka letu	3 h 25 min
Počet obletů	2
Výška dráhy	252 - 256 km
Sklon	51.6°
Perioda	89.45 min

Technická data raketoplánu:

Délka	36 m
Výška	16 m
Průměr trupu	5,6 m
Průměr nákladového prostoru	4,7 m
Délka nákladového prostoru	18,6 m
Rozpětí křídel	24 m
Plocha křídel	250 m2
Plocha brzdících padáků	75 m2
Hmotnost - při startu	105 t (při prvním startu jen 79,4 t)
Hmotnost - při přistání	82 t
Objem kabiny	73m3
Posádka	2 až 4 členná
Cestující	6 osob
Délka letu	od 7 do 30 dnů
Přistávací rychlost	312 km/h (maximální 360 km/h)
Délka dojezdu	1100 až 2000 m
Plánovaná životnost	100 startů
Počet destiček tepelné ochrany	38 800 ks

Smutný konec

V roce 1985 zahájené období glasnosti a perestrojky bylo po několika letech vystřídáno ekonomickou krizí a následným rozpadem státu. Před rozpadem Sovětského svazu (konec roku 1991) byl dokončen ještě druhý exemplář raketoplánu s označením 1.02 Ptička, přičemž následně probíhaly jeho zkoušky na Bajkonuru. Start druhého kosmoplánu Ptička byl plánován nejprve na rok 1991, posléze byl odložen na roky 1992, 1993 a 1994. Ve stejném období byla dokončována výroba třetího exempláře s označením 2.01, který měl již absolvovat kosmické lety s posádkou na palubě. Po rozpadu SSSR byly všechny práce na raketoplánu Buran pozastaveny, v roce 1993 bylo vydáno nařízení vlády o úplném zastavení prací na projektu Eněrgija-Buran. V té době byl "Buran" 2.01 asi z poloviny hotov. "Buran" 2.02 byl v roce 1993 dokončen asi jen z desetiny. Byl rozebrán a rozprodán i přes internet. Většina maket raketoplánů (včetně rozestavěných letových exemplářů) se dnes ukrývá v hangárech v různých částech Ruska. Z některých kusů se staly pouhé dočasné technické kulisy různých atrakcí. Osud některých částí raketoplánů není znám. Nejhůře asi dopadl samotný letový exemplář Buran, na který v roce 2002 spadla střecha zrezivělého hangáru a tento stroj definitivně zničila. Ve stejném roce byl rozpuštěn oddíl připravovaných kosmonautů.

Předpokládaná jména raketoplánů

Raketoplán 1.01 = Buran (Sněhová bouře / Vánice)
Raketoplán 1.02 = Ptichka (Malý pták) (Ptička)
Raketoplán 2.01 = neznámý (možná Bajkal)
Raketoplán 2.02 = neznámý
Raketoplán 2.03 = neznámý